Jindřich Štreit: Na spoločenský status nehraji.

,,Ne každé oko vidí stejně. Žádné však nespatří, co vidí jen čisté srdce. I svět kolem nás je jiný, než běžný pohled postřehne. Kouzlo může mít maličkost či stará věc a domov tvoří to, co nese stopu lásky všedních dnů. Kéž nevšední pohled umělce pomůže vidět za věci ještě dál… Na prahu tisíciletí je třeba pohled ducha zaostřit.“ Týmto citátom  Jana Graubnera, českého katolíckeho biskupa, začína kniha fotografa Jindřicha Štreita, Brána naděje. Od jej vydania uplynulo 19 rokov. Ako dokumentarista mapuje Jindřich Štreit vyše 55 rokov človeka v čase. Jeho ľudia sa neraz ocitajú na okraji spoločnosti, kde sa odohrávajú najtvrdšie zápasy o prežitie a obhájenie ľudskej dôstojnosti. V čom nachádza zmysel pri fotografovaní, čo je podľa neho dobrá fotografia a čo si váži na krajine, z ktorej pochádza?

Rozhovor pripravila Kamila Balcová, foto: archív Jindřich Štreit

V centre vášho dokumentu je neutíchajúci záujem o človeka. Vyhľadávate ho mimo komfortnej zóny. Vaši ľudia sa neraz ocitajú na okraji spoločnosti. Práve tu sa manifestuje život v plnej sile a rozporuplnosti, tu sa neraz odohrávajú najtvrdšie zápasy o prežitie, hľadá sa sila k novým začiatkom a obhájeniu ľudskej dôstojnosti. Narkomani, väzni, bezdomovci, minoritné skupiny obyvateľov. Ako sa k týmto témam dostávate, alebo si nachádzajú oni vás?

V poslední době se koncepčně snažím pracovat na souborech, které mají smysl nejen pro mne, ale i pro společnost. Velmi silně je prožívám. Dělat umění pro umění pro mne ztrácí smysl. Smysl mají ty soubory, které poukazují na problémy ve společnosti, které se odsouvají, nemluví se o nich, neřeší se. Ani já je nevyřeším, ale snažím se je alespoň pojmenovat a upozornit na ně.

Ako dokumentarista mapujete vyše päťdesiatpäť rokov človeka v čase. Svet okolo nás sa mení a meníme sa aj my. Je to práve fotografia, ktorá má schopnosť túto zmenu zaznamenať a dosvedčiť ju. Čo na svojich fotografiách v tomto kontexte vidíte vy sám? Akí sme boli a ako nás poznamenal tok času, politické, spoločenské zmeny? A ako sa tento vývoj prejavil na samotnej fotografii a živote fotografa?

Vše se mění. Fotografie má onu neopakovatelnou možnost zachytit tuto změnu. Vše je však také relativní. Záleží na fotografovi, jaký úhel pohledu zvolí. Má několik možností. Nezachytí žádnou změnu nebo jen částečnou. Může ale také zachytit kardinální. To však není až tak podstatné, jestli je zachycana na fotografii. Důležité je, aby se změna projevila v životě samotném. Každý z nás se mění. Stárneme, přichází nový pohled na události, věci se mění. Důležité je, aby to lidské zůstalo, abychom prohlubovali vztahy, abychom hledali porozumnění a tolerovali se navzájem, abychom nacházeli cestu jeden k druhému.

V Bratislave ste prednedávnom otvorili výstavu Radosti i strasti života, ktorá predstavuje súbor fotografií mapujúcich aktivity Armády spásy na Slovensku. V rámci tohto projektu ste sa zastavili aj v Pezinku, kde je na okraji mesta rómska osada. Podarilo sa tu vybudovať komunitné centrum, ktoré slúži ako centrum vzdelávania. Ako vás miestni prijali a ako sa podľa vás mení život tejto komunity? Čo vás na tomto projekte osobne zaujalo a primälo k jeho realizácii?

Nebylo lehké proniknout do této společnosti. Díky přátelů v Armádě spásy se to částečně podařilo. Mohl jsem fotografovat ve všech rodinách, navázal jsem přátelské vztahy s mnohými obyvateli a byl jsem tam šťasten. Samozřejmě je to také otázka času, kterého by mělo pro takový záměr, být více. I tady lze vytvořit soubory s odlišným pohledem na svět. Opět bude záležet na filozofii fotografa, kterým směrem se vydá. Líbil se mi názor který prosazoval major. S dospělými už toho nelze mnoho udělat. Děti jsou tvárné a když se podchytí od začátku, lze je formovat. Proto bylo započato s centrem pro děti. Jen stále nad námi visí otázka na kterou se jen velmi těžko hledá odpověď. Co je to správné? Kdo má pravdu?

Od roku 2009 ste profesorom na Inštitúte tvorivej fotografie Filozoficko-prírodovedeckej fakulty Sliezskej univerzity v Opave. Spolupracujete so slovenskými organizáciami ako napríklad Slovak Press Photo, v rámci ktorej ste dlhoročným členom jej poroty. Aké sú vaše kritériá dobrej fotografie? Čo vás na fotografii zaujme?

Pro mne je dobrá fotografie ta, která nese pozitivní myšlenku do života, která má humanistický podtext. Zaujme mne taková fotografie, která se nemusí popisovat a vysvětlovat slovy, kdy z fotografie nečouhá jen forma, ale obsah.

Ako fotograf ste spätý so stredoeurópskym kontextom, jeho estetikou. V čom vnímate jeho špecifikum napríklad v porovnaní so severoamerickou vizualitou – ak to tak môžem nazvať?

Myslím si, že středoevropský kontext je postaven více na emocích. Oba pohledy jsou zajímavé, záleží na výchově a mentalitě.

S fotoaparátom v ruke ste precestovali veľký kus sveta. Videli ste rozličné mestá, stretli ste sa s mnohými inšpiratívnymi ľuďmi. Čo si však najviac ceníte na krajine, v ktorej ste sa narodili a z ktorej pochádzate?

Vážím si kulturnosti této krajiny, humanistického přístupu k životu, vzdělanosti a vítězství ducha nad hmotou. Bojím se komercionalizace.

Ako fotograf ste upriamili pozornosť na život ľudí bez domova vydaním publikácie „Kde domov můj.“ Projektu ste sa venovali štyri roky. Problém bezdomovectva nepozná hranice. Aké výzvy (osobné či organizačné) ste prekonávali pri realizácii tohto projektu?

Vzhledem k tomu, že téma bezdomovectví je velmi zprofanované, byl jsem zrazován od toho, abych jej zpracovával. Byl jsem nakonec rád, že jsem se odvážil překonat onu bariéru. Poznal jsem jiný život, jiné lidi, jiný filozofický pohled na svět.

S témou bezdomovectva sa úzko prelína myšlienka spoločenského statusu. Človek na ulici narazil na dno v spoločenskom rebríčku. Ako vnímate po tejto skúsenosti význam slova spoločenský status, spoločenská maska, a v čom vy osobne vidíte skutočnú ľudskú biedu?

Na společenský status nehraji. Nikdy nevíte, kde se sami octnete. Hranice je velmi úzká. Každý z nás je ohrožen. Za skutečnou lidskou bídu považuji bídu ducha, která nezná hranic.

Ako sa na fotografovanie pripravujete? Študujete tému, kým sa vydáte do terénu? Zaujíma ma napríklad, ako ste pristupovali k foteniu materiálu do knihy Cesta ke svobodě, ktorá zachytáva problematiku drogovej závislosti. Kým ste spravili prvé zábery, čo vám prechádzalo mysľou? Vedeli ste, čo chcete nafotiť, alebo práve naopak, nechávali ste, aby sa veci diali a intuitívne stláčali spúšť?

Soubor Cesta ke svobodě byl naopak řešen velmi racionálním způsobem. Přesně jsem věděl, co chci nafotografovat a měl jsem cíl, čeho chci dosáhnout a co chci sdělit a ukázat. Začal jsem v resocializačním zařízení, kde jsem měl několik rozhovorů s lidmi z ulice, kteří si prošli touto cestou. O všem mi vyprávěli a já to potom vyhledal a nafotografoval.

Cesta k slobode je kľukatá a jedna z tých najnáročnejších. Vy sám ste pocítili na vlastnej koži, aké to je pozerať sa na svet spoza mreží. Sloboda však nemusí znamenať pre každého to isté. Čím je pre vás?

Svobodu potřebuji k životu a hlavně k tvoření. Nenechám se omezovat a to co chci vyjádřit a předat, toho se snažím dosáhnout. Musíte jen chtít, potom to půjde. Důležité je to, abyste byla o tom přesvědčena.

Veľká časť vašej fotografickej práce sa spája s čierno-bielou fotografiou. Vo svojej tvorbe ste prešli na farebnú fotografiu. Patrí podľa vás čierno-biela fotografia už iba minulosti?

U každého projektu zkouším, co by mu více slušelo. Zda barva nebo černobílé řešení. Každý projekt, každé téma chce své. Mám rád obě možnosti.

Je podľa vás vôbec možné zachytiť dynamiku dnešného sveta čierno-bielou fotografiou?

Černobílá verze evokuje minulost, třeba 60. léta a to já už nechci. Fotografuji současnost. Nezáleží však tolik na tom, kterou variantu zvolím, hlavně , aby fotka měla obsah.

Vesnice je svět. Ťažiskovou témou vašej tvorby bola dedina v čase socializmu. Neboli to „budovateľské“ zábery, bol to pohľad na obyčajného človeka bez pátosu, príkras, neľahký život človeka milión. Podarilo sa vám majstrovsky odkryť neobyčajnosť obyčajnosti, poetiku všednosti. Čo vás v tomto smere pri fotografovaní najviac upútalo a držalo pri téme?

Člověk sám a jeho životní úděl. Jiskřička naděje, že může být i lépe.

Výber fotografie na obálku knihy býva neraz náročným rozhodovaním. Ako je to u vás? Viete ihneď, ktorá fotografia bude tou titulnou, alebo si necháte poradiť, konzultujete to?

V konečné fázi si to musíte rozhodnout vy. Předtím však sonduji názory přátel.

Veľkú časť života ste prežili v režime, kde boli náboženské prejavy trestané, spiritualita potláčaná. Vnímam vás ako meditatívneho fotografa. Projektom, ktoré ste si doposiaľ vyberali, ste venovali niekedy roky práce. Je fotografia pre vás jedným zo spôsobov hľadania a porozumenia svetu? A čo literatúra, iné druhy umenia? Kto sú vaši obľúbení autori a ktorých súčasných fotografov uznávate?

Mám moc rád literaturu, poezii zvlášť.  Několik knih poezie jsem ilustroval. Mám rád také film. Dokáži sedět i osm hodin denně v kině, když jsem na festivalu. Miluji divadlo.

Ve fotografii je to se mnou tak, mám pocit, že všichni jsou lepší než já. Mám rád jak dokument, tak zátiší, krajinu, portét. V dokumentu se to jaksi propojuje a uplatňuje všechno. Každé odvětví má své mistry. Bylo by to hodně jmen.

Ako profesor na vysokej škole ste v neustálom kontakte s mladou generáciou. Líši sa podľa vás to, na čo jednotlivé generácie zaostrujú hľadáčik kamery?

Řekl bych, že se to příliš neliší. Všechno již bylo vyfotografováno. Nyní se jen hledá trochu jiný přístup a dává se tomu trochu jiný obsah. Mladí hledají a to je správné. Staří využívají nabytých zkušeností, ale i ti by neměli přestat s  hledačstvím.

Za rozhovor ďakujem Prof. Mgr. Jindřich Štreit Dr.h.c.

Share: